Po dvou týdnech surfování, stopování a následnýho flákaní se v Cuscu přišel čas na nějaký hodnotný fyzický výkony.
Cusco je velký turistický město nacházející se ve 3400m, takže pro našince by se za hodnotnej fyzickej výkon dala teoreticky považovat i procházka po náměstí, ale kvůli tomu jsme si s sebou netahali všechny ty kempovací krámy, žejó.
Sbalili jsme teda vše, co jsme považovali za potřebný (v hlavní roli láhev pisca, což je místní variace slivovice) a kombinací stopování a taxíků se dostali na začátek Salkantay Treku, kterej leží asi 3 hodiny od Cusca.
Je to 7 denní trek táhnoucí se horama a džunglí směrem k jednomu z divů světa – Machu Picchu. Kvůli protestům bylo Machu Picchu do půlky února (kdy jsme na trek vyráželi) zavřený, takže jsme nepočítali s tím, že by nás někdo po cestě ubytoval. Navíc jsme přece vostrý kluci a chtěli jsme nějaký dobrodrůžo, takže jsme naložili batohy jídlem, filtrem na vodu, spacákama, stanem a šlo se.
První den treku (kterej začíná ve 2800m) se nám podařilo vyšlápnout asi 500 výškových metrů a na pastevecký louce jsme našli sexy rozpadlou boudu, která si vyloženě říkala o to v ní přepsat. Po krátký diskusi jsme se shodli na tom, že možná vlastně vostrý kluci nejsme a není kam spěchat.
Vytáhli jsme teda láhev pisca, 2 pechovky nechutně sladkýho Fourloca a dali si pohodu. Do hodiny navíc začalo pršet, naše lenost se tak ukázala být vcelku pragmatickou. Jak jste si mohli přečíst v prvním příspěvku, první noc nebyla úplně ideální – plechová bouda sice super, můj narychlo nakoupenej spacák do 7°C ale ve třech kilometrech už úplně nespacákoval.
Noc jsem každopádně přežil a dočkal se rána, i když nevyspanej a s lehkou kocovinou. Další den treku už byl o něco hodnotnější a šlapalo se od rána do večera.
V podvečer jsme dorazili do menší vesničky ležící v 3850m. S rostoucí nadmořskou výškou rostlo přímou úměrou i moje zděšení z nadcházející noci. Jestli jsem měl pocit, že mi včera byla zima, bylo mi jasný, že dneska mi bude zima². Respektive, včera to byla jenom √zima.
Naštěstí jsme ukecali místňáky, aby nás nechali přespat v místnosti, která se v sezóně používá jako jídelna (momentálně bylo všechno zavřený – za 6 dní jsme na treku neviděli jedinýho turistu). Takže jsme alespoň nemuseli řešit déšť, kterej se v průběhu týdne ukázal být takřka každodenním společníkem. Což se asi dalo čekat, když jsme vyrazili v nejdeštivějším měsíci deštivý sezóny.
Večer jsme ještě (už bez batohů) vyběhli 200 výškových metrů a zčekli místní jezero, a následně se vrátili zpátky k načatý láhvi pisca, naakumulovali alkoholický teplo a zalezli do spacáků.
Tentokrát jsem spal oblečenej ve dvou kalhotách, tlustým merino svetru, churru (místní čapka) a kolem 3 hodiny ráno jsem se zabalil do termofólie + vložky do do spacáku, kterou s sebou Filip tahá. Tím jsem nahnal drahocenný stupně Celsia, ale i tak jsem noc musel proklepat. Ráno jsem ohřál polívku se zázvorem, čaj z koky (místní lék proti výškový nemoci) a zase se vyrazilo.
Další den nás čekalo brutální stoupání do 4600m a potom rychlej sešup co nejníž s vidinou toho, že se první noc pořádně vyspím. Podařilo se nám klesnout asi do 2600m, kde už začínalo bejt podezřelý dusno a vlhko, a objevila se džungle.
Po cestě jsme našli pozemek s plechovou střechou a po velkým úspěchu z prvního dne s plechovou boudou si ho taky na jeden večer vypůjčili.
Následující dny už byly už relativně pohodový, s výjimkou dne #4, kde jsme po 6 hodinách trekování narazili na sesutou stezku, která pokračovala asi po 15 metrech. Šanci na přežití v případě, že bychom se sesutou půdu pokusili přejít, jsme odhadli tak na 50/50 (což se ukázalo jako docela trefný, protože nám později místní řekli, že tam každej rok umře několik turistů).
A i když vidina toho, že strávíme celej příští den trekováním zpátky na křižovatku se nám nelíbila, máme svoje životy rádi, rozhodli jsme se proto vrátit zpátky. Usmálo se na nás štěstí – po 15 minutách jsme narazili na místního, kterej nám vysvětlil, že se můžeme dostat na druhou stranu řeky pomocí ziplinu.
Zipline v peruánským podání je železnej koš s dřevěným dnem zavěšenej na ocelovým laně. Za pomoci ručkování se dalo dostat na druhou stranu řeky, ale pocit totálního bezpečí jsme z toho neměli. Tady s tím jezdí starý báby na nákupy, ale pro evropský gringos to bezpečnostní normy rozhodně nesplňuje.
Dali jsme si teda poslední cigáro, poplácali se po rameni a za drobej úplatek si nechali vysvětlit, jak zipline funguje.
Soudě z tohohle příspěvku vám je asi jasný, že jsem cestu přežil ve zdraví, takže happy end. Ostatní dny už se táhly v podobným duchu, a až na pár koupání ve vodopádech a banánový lívance, co nám udělala rodinka žijící na jednom z kopců, nás nic speciálního nepotkalo.
Salkantay jsme po 6 dnech úspěšně došli, za odměnu si dali sprchu v hostelu pod Machu Picchu a ráno šli omrknout, cože to tam ti Inkové vymysleli. Turistů bylo na Machu Picchu pořád pomálu (otevřelo se ani ne před týdnem), takže příjemnej zážitek. Akorát tam bylo trochu zataženo.
Celkově byl Salkantay jak nejdelší, tak nejhezčí trek, kterej jsem zatím šel. Peru je unikátní v tom, že se v něm nachází nejvíc mikrobiomů na světě – pouště, džungle, hory, močály, všechno. V případě Salkantaye máte možnost bejt ráno na zasněžený čtyřtisícovce a večer v džungli.
Je to krásnej trek, kterej můžu vřele doporučit – navíc zakončenej divem světa, což není k zahození.
¡Vamos!
