Po dvou týdnech surfování, stopování a následnýho flákaní se v Cuscu přišel čas na nějaký hodnotný fyzický výkony.
Cusco je velký turistický město nacházející se ve 3400m, takže pro našince by se za hodnotnej fyzickej výkon dala teoreticky považovat i procházka po náměstí, ale kvůli tomu jsme si s sebou netahali všechny ty kempovací krámy, žejó.
Ačkoliv zevlit v Punta Hermosa a tři měsíce surfovat je (alespoň teda v mých očích) legitimní způsob, jak strávit sbatikl, věděl jsem, že to nemůže vést k zajímavé a kvalitní umělecké tvorbě (což tenhle blog rozhodně je, žejo).
Naštěstí přijel můj kámoš Filip (kterej posledních 5 let tráví stopováním – jak můžete na první pohled vidět z jeho houmlesácký vizáže, sympatických očí a severním větrem ošlehaných tváří).
Filip. Lamač ženských srdcí, profesionální stopař, milovník pejsků. Kontakt předám na vyžádání.
A protože jsem ještě nikdy nestopoval, s kým jiným se do toho pustit, než s Filipem. A kde jinde, než v Latinský Americe, která je všeobecně znamá pro její extrémně vysokou úroveň bezpečnosti. Za posledních 100 let se tady prej nikdy nikomu nic špatnýho nestalo!
Ležím v polorozpadlý boudě, která slouží jako slušnej úkryt před deštěm bubnujícím na tři doby na plechovou střechu, je půl 4 ráno. 3400 metrů nadmořský výšky, Internety nejdou, Instagramy nejsou a spát se mi nechce. Je mi zima, protože jsem si koupil letní spacák vhodnej spíš na červenec na Dářku. Ale tož ušetřil jsem na pivo, no.
Poznámka Ondry z budoucnosti: To jsem si teprve myslel, že je mi zima. Opravdová zima mi byla o den později ve 4000m.
Už několik měsíců žádnej článek a mohlo by se zdát, že Ondra s tripem na dobro skončil. Opak je ale pravdou, sázím tam jednoho tripa za druhým. Sotva jsem se vrátil z prosluněný Costa Ricy, rozhodl jsem se s Honzou Daňkem (kterej byl po lednovým výletu na Srí Lanku pasovanej na mýho oficiálního spolu-tripaře) někam vyrazit. V Evropě nám vypukla doba ledová, namísto původně plánovanýho Portugalska se proto vyrazilo do země, kam vás žádná babička nikdy nechce pouštět. Za arabáčema do Maroka! 😱
Většinou se snažím psát každej příspěvek při/po tripu, abych měl všechno čerstvě v hlavě, jednou za čas se to ale nezadaří. O výletě do prosluněný Costa Ricy proto píšu s dvouměsíční sekerou!
Nápad vyrazit do Střední Ameriky se zrodil v hlavě mě a Gaba potý, co jsem byl vrácenej v poutech z amerických hranic jakožto nepřítel státu #1. Původní plán byl v USA 2 měsíce vegetit s jeho rodinou a trochu okoukat, čím se to vlastně živí, protože jsme se rozhodli, že bych mohl dělat pro něj. To se ale díky nevrlým dědkům z imigračního nepodařilo a proto jsme se rozhodli sejít se na neutrální půdě a všechno v klidu probrat, s nohama v teple a koktejlem v ruce.
Už nějakej ten pátek jsem chtěl (znovu) začít lézt – naposledy jsem visel u nás na Drátníku tak 15 let zpátky. Kromě pár výletů na stěnu jsem se k tomu od tý doby (až na několik ferrat v Rakousku, který nemají s lezením moc společnýho) vůbec nedostal.
Vejšky mám ale rád a protože se mě každej, jakožto syna krále Himálaje ptá, jestli lezu, rozhodl jsem se, že konečně změním “ne” na “občas”. Příležitost mi takřka spadla do klína, protože táta zavolal, že vyráží s partou lezců do oblasti Chulila ve Španělsku, a jestli bych se nechtěl přidat.
Ano, po dvou týdnech surfování jsme si řekli, že vyrazíme pro změnu za kultůrou – do vnitrozemí. To začalo čajovou plantáží a cestou busem do Udawalawe National Parku – a právě tou končil předminulej blogpost.
Cestu s Fast & Furious autobusákem jsme přežili ve zdraví a po pár přestupech a jednom TukTuku dorazili na místo. Ubytovali jsme se v pohodovým apartmánu pár kilometrů od safari a ráno v 5:00 nás čekala vstávačka, protože park za hodinu otvíral. Džípa i s šoférem nám vyřešil náš domácí a jelo se!
Ačkoliv hygienický standardy na Srí Lance nejsou vysoký (většina podniků by byla v Evropě zavřená tak do deseti minut), jídlu to na chuti vůbec neubírá – naopak, každýmu soustu to přidává řádnou dávku adrenalinu, protože nikdy nevíte, co v něm najdete. Rybí kost v hranolkách? Rýže v mangovým džusu? Tady se představivosti meze nekladou.
Zatímco první týden jsem trávil převážně surfováním, druhej týden přišel čas na radikální změnu. Z Mirissy jsem se přesunul do Midigamy, kde jsem si znova půjčil prkno a šel surfovat. Konec příspěvku!
Okej, fajn – i když většinu volných chvil (a co si budeme povídat, na dovči je každá chvíle volná) jsem měl buď prkno pod nohama nebo ananas v hubě, stalo se pár zajímavých událostí, který stojí za zmínku.
Po mojí nepříliš úspěšný cestě do Ameriky a Vánocích strávených v mírným nasrání jsem usoudil, že je potřeba vyrazit někam do tepla. Někam, kam si nebudu muset brát ani mikinu, a jakákoliv jiná obuv než žabky je šílenství. A protože kámoška se zrovna vracela ze Srí Lanky (kde jsem původně měl být s její partou i já, ale nakonec mi do toho vlezla právě ta nevydařená Amerika) a oznámila mi, že nejenže není potřeba mikina, ale ještě se dá naobědvat za 25 Kč (kurz 1 oběd = 25 Kč si zapamatujte), bylo rozhodnuto. V impulsivní nenávisti k americkýmu imigračnímu systému jsem koupil na Štědrej den letenky na Srí Lanku, a dva týdny na to už seděl v letadle!