K většině příspěvků si sednu a mám je napsaný za dvacet minut, nad tímhle už přemýšlím několik týdnů, a zatím se mi nepodařilo vymyslet vůbec nic. Na jednu stranu mám v hlavě milión myšlenek, na druhou si je sám nedokážu srovnat, natož přepsat do smysluplných vět, takže v tomhle případě je to opravdu spíš psaný pro mě samotnýho, ale třeba v tom někdo najdete něco rozumnýho…
Dneska jsem si vzal první a poslední den volna v týhle sezóně, abych mohl v klidu zavzpomínat na člověka, kterej nejen mně, ale spoustě dalších lidí, odešel před rokem ve zlomku vteřiny ze života. Byla to moje první opravdová láska, skvělá, krásná a inteligentní holka, a já měl to štěstí strávit šest let života po jejím boku.
Zažil jsem s tebou nejhezčí roky svýho života a vyrostl z trapnýho teenagera, co nosil o dvě velikosti větší trička, do zhruba stejně trapnýho dospělýho, co nosí 5 let starý trička, a kdybych tě nepotkal, pravděpodobně bych byl někdo úplně jinej a nemám pochyb o tom, že někdo mnohem horší.
S Káťou jsme se rozešli po šesti letech začátkem minulýho roku, a leden a únor, který následovaly, byly do tý doby nejhorší měsíce mýho života, kdy jsem nemohl spát, neměl chuť jíst a celkově stál život pěkně za hovno a myslel jsem, že to už nemůže bejt o moc horší. Napsal jsem jí tenkrát tuhle zprávu, která asi dokáže shrnout to, jak moc si jí vážím líp, než kdybych něco zkoušel psát dneska.
Číčo,
prvně jsem si říkal, že to napíšu ručně a hodím ti to domů, ale teď už asi nemá cenu bejt romantickej a stejně by jsi to po mně asi nepřečetla, víme, jak píšu… Je toho ještě hrozně moc, co bych ti chtěl ještě říct a je mi líto, že jsme neměli možnost se rozcházet trošku v lepší chvilku, abych si to celý srovnal. Stejně nad tím ale už přemýšlím dvě hodiny a nevím, kde začít, ono to asi srovnat tak úplně nejde.
Asi začnu tím, že ti poděkuju za krásný roky, který jsem s tebou zažil. Vím, že to
nebylo vždycky úžasný a že to mělo svý mouchy, ale myslím, že nám to oběma dalo víc než vzalo a to je to důležitý. Vím, že nejsem dokonalej přítel. Chtěl bych bejt a určitě by sis to zasloužila, ale asi to není tak jednoduchý… Vím, že jsi mi musela něco opakovat 2x (někdy 3x) (semtam 4x) a že prostě nejsem úplně perfektní. Ale myslím/věřím/doufám, že jsem tě poslouchal vždycky, když to bylo opravdu potřeba…
Ty roky strávený s tebou mi ukázaly, kdo jsem. Urovnal jsem si, co chci (a nechci) – v lásce, v přátelství, v sobě samotným. Následujících pár tejdnů bude pravděpodobně nejhorší období v mým životě. I když ti to tak asi už nepřipadalo, opravdu jsem tě z celýho srdce miloval a všechno, co jsem dělal, bylo kvůli nám, ne kvůli mně. Nikdy jsem neuvažoval sobecky a nemyslel jenom na sebe (i když to tak asi “krátkodobě” vypadalo a “dlouhodobě”
na tom už nezáleží)… Opravdu jsem věřil, že už spolu třeba zůstaneme napořád a chtěl jsem, aby jsme se měli dobře, ale tak nějak jsem nedokázal vidět, že tím náš vztah asi trpí.
Vím, že jsi říkala, ať zůstanu jakej jsem, ale stejně budu přemejšlet, kde jsem udělal chybu a co jsem měl udělat jinak… Možná jsem mohl bejt lepší, dávat ti víc pozornosti, chovat se jinak, zkusit se změnit… možná už by to ale bylo na úkor mě samotnýho… a vím, že bych tě nedokázal udělat šťastnou, pokud bych sám nebyl. Ale třeba se to takhle prostě mělo stát a prostě se nedá nic dělat. Ať už to bude jakkoli, jseš to nejlepší, co mě v životě potkalo a doufám, že se ti podaří udělat šťastnou nejen sebe, ale snad i někoho dalšího, jako se ti to povedlo se mnou.
Budeš mi chybět. Bude mi chybět celá vaše rodina, Sam, trapný toustovaný vánočky, sprcha co nesprchuje, rozvrzaná postel, chození na houby, zvaní tě na večeře, vaření s tebou (když jsi mi ho teda zrovna dovolila), učení tě řídit, nastavování 5ti budíků, abych nezapomněl na to, že máš narozeniny a svátek, psaní ti dobrou noc… blbej pocit, co jsem měl, když jsem ti dobrou noc nenapsal… to, jak dejcháš, když spíš, i ty zbytečný hádky, který jsme měli kvůli věcem, na kterých vlastně vůbec nezáleží…
Prostě všechny ty věci, kterých si člověk neváží, dokud mu nezmizí ze života. Ale tak to asi bejvá. Ať už to s náma bude jakkoli, nikdy na tebe nezapomenu a jsem strašně rád, že se mi tenkrát povedlo tě po měsících snažení opravdu získat… Vem si, o kolik zážitků, zkušeností a krásných vzpomínek by jsme se tím připravili. Myslím, že to za to stálo. I přes to, že to nemá šťastnej konec, to bylo hrozně fajn.
A nakonec chci abys věděla, že po čase, až si to oba všechno urovnáme… že je ve mně pořád někdo, na koho se můžeš obrátit, pokud budeš mít jakejkoli problém. Pokud si budeš chtít promluvit, postěžovat, poradit se… Měj se krásně a doufám, že se ti podaří najít to, co hledáš – ať už je to cokoliv, kdekoliv.
Když si to teď čtu, běhá mi mráz po zádech z toho, jak moc ta zpráva sedí i na to, co se stalo v červenci…
V březnu jsme oba vyrazili na Erasmus, Káťa na Novej Zéland, já do Číny, a když jsem se v červenci vrátil, rozhodli jsme se, že spolu a pár dalšíma kamarádama vyrazíme do Rakouska lézt na ferratu, rozchody nerozchody hodíme za hlavu a budem sakra alespoň kamarádi.
Ten den, 17.7.2017, se pod Káťou sesunula turistická stezka a i přes snahu horských záchranářů už se jí nepodařilo zachránit. Na jednu stranu mi připadá, jako bych s ní mluvil včera, na druhou stranu už jsou všechny moje vzpomínky na ten den tak mlhavý, že si někdy říkám, jestli to všechno není jenom blbej sen.
Na ty ostatní, dobrý, jsem ale nezapomněl a nezapomenu a jsem rád, že jsem je s tebou mohl zažít, holka. Chybíš nám tady a doufám, že ať už jseš kdekoliv, tak máš klid – nebo ještě líp – se nám všem směješ, jaký tady dole řešíme blbosti.
