Dneska to bude míň mexický a víc filozofický. Po kratší pauze kvůli spálenejm nohám (používejte opalovací krém) už zase třetí den v kuse surfuju v La Lancha. Nejsem na surfování úplně zvyklej, takže mě bolí ruce, krk i šutrama omlácený nohy (naštěstí se zatím úspěšně vyhýbám mořským ježkům). Ale fakt mě to baví!
Nicméně když jsem se tři dny zpátky vzbudil, říkal jsem si, že asi ješte zůstanu den doma (po tom, co jsem dva dny nesurfoval, jenom žral a všeobecně válel šunky).
Což je hroznej nesmysl, protože:
- v Mexiku jsem jen na chvíli a Mácháči si asi nepojezdím,
- mě surfování fakt baví,
- jsem už v pořádku a odpočatej.
Tak kde se v člověku bere ta lenost/nechuť k fyzický aktivitě? Co mi v hlavě říká, ať radši sedím na prdeli? Bojuju s miliónama let evoluce, která mi našeptává, že bych neměl plýtvat energií vozením se přes den na kusu prkna, když mi může do jeskyně večer přijít šavlozubej tigr?
Naštěstí to není v poslední době pocit, co zažívám často. Poslední rok jsem začal více méně pravidelně trénovat (nejsem úplně fanda zvedání kusů železa, takže spíš plavání/plácání do boxovacího pytle apod.) a zjistil jsem, že ať už na to zrovna mám nebo nemám chuť, pokud se k tomu dokopu, výsledek je vždycky stejnej: cítím se MNOHEM líp, než kdybych nic nedělal.
Do toho si začínám uvědomovat, že mi taky nebude pětadvacet věčně a nerad bych, aby se strojem času vrátilo moje šedesátiletý já a dalo mi přes držku za to, že ho bolí záda a nezvedne půllitr.
Takže lidi, běžte si zaběhat, do posilky, zaplavat nebo se třeba jenom projít. Uvidíte, že se budete cítit mnohem líp. A pokud se to naučíte dělat pravidelně, v budoucnu si za to sakra poděkujete.
Peace out! ✌
A až budu za 10 let sedět u telky s pivasem, tak mi tohle přepošlete a napište, že jsem idiot.