Záchrana před nežralokem

Tak prázdniny se blíží ke konci (mně teda žádný nezačaly a většina z vás na tom je asi stejně – bejt dospělej stojí pěkně za hovno, co?) a s něma i moje lifeguardění. Od zítřka mi začíná poslední tejden práce (rozhodl jsem se skončit o dva tejdny dřív) a pravděpodobně se semka už znovu nepodívám (management moje rozhodnutí úplně neocenil). Ale jakkoliv mám tuhle práci rád, bejt tady třetím rokem už je prostě trochu moc a jsou dny, kdy mi připadá, že mi to nic nedává (snad teda kromě peněz , a ty prej kazí charakter nebo co).

Bejt to jako v Bay Watchi, kde se každej den bojuje se žralokama a frčí na jet-ski, tak je to super, ale Myrtle Beach je relativně bezpečná a většinu času se spíš kopete do zadku.

Jednou za čas se ale vyskytne situace, kdy jde o život, a potom jsou lidi rádi, že vás mají. Já měl tenhle rok záchrany jenom tři, z toho dvě relativně pohodový, kde jsem stihl v úsměvem odložit sluneční brejle a klidným hlasem oznámit do vysílačky, že vyražím někoho tahat z vody. Jedna byla ale fakt Bay Watchová, takže se o ní trochu rozepíšu, ať vnoučata ví, jakej byl jejich děda tvrďas.

Je červenec, horkej letní den, ve vodě spousta lidí a služba se pooomalu blíží ke konci (+- 15:00, takže na pláži už sedím tak 8 hodin). Na věži jsem sám, protože lifeguard, co se mnou maká, si zrovna odskočil no a co nevidím, dvě žraločí ploutve. To by samo sebou nebylo zase až takový drama (žralok se tady jednou za čas objeví, ale většinou jsou docela plachý), ale v tomhle případě byly fakt blízko (mezi dvěma skupinkama lidí) a podezřele velký.

Naše standartní procedůra je v tomhle případě vypískat lidi z vody a počkat 15-20 minut, než to žralok zabalí, ale ještě než jsem stihl vytáhnout píšťalku, tak lidi začínají z pláže začínají řvát “shaaaark, shaaaark”, mávat rukama a retardovaně poskakovat (to je zase jejich standartní procedůra). Což je na jednu stranu fajn, protože o to rychlejc lidi pochopí, že je čas vypadnout a zamířit na mojito, ale taky to vede k slušný porci paniky pro ty, co jsou pořád ve vodě.

Všichni začnou mířit ke břehu a já sleduju, co dělají Mr a Mrs Žralok. Ti se mezitím přesunuli na nejhorší možný místo, a to vedle tlustýho, černýho (nic proti černochům, ale většina z nich neumí plavat, takže riziková skupina – sorry) čtyřicátníka na boogie boardu (pro neznalý – boogie board je taková molitanovo-plastová deska, na který se dá v leže surfovat). A vidím, že boogie board lítá všude možně, tlusťoch hází rukama a jeho sestřenice z třetího kolena, která stojí hned vedle mě, řve “Oh sweet Jesus, he needs help, aaaaa”.

V tu mi hlavou blesklo, jaká je to ale blbá náhoda. Žraloci zabijou ročně míň lidí, než kokosový ořechy, a tenhle borec to zrovna schytal. A s ním jsem to schytal i já, protože ho budu muset po kouskách tahat z oceánu a přitom doufat, že si žralok nekousne i do mě.

Když mi tohle letělo hlavou, tak už jsem byl ale po kolena ve vodě a vysílačka, do který jsem zavolal pár vteřin předtím “Code 2” (zkratka pro topícího se člověka) odpočívala na pláži v písku. Zároveň se akorát v čas vrátil Krystian (lifeguard číslo dva), kterej pochopil, že něco není úplně okej, a do vody vyrazil hned, co jsem začal mluvit do vysílačky (tak jsem si alespoň říkal, že kdyžtak umřu pok po boku se svým polským felákem). Trvalo nám tak půl minuty, než jsme se dostali, kam jsme potřebovali a já při každým tempu koukal, jestli uvidím žraločí ploutve – ale nikde nic.

Krystian se mezitím dostal k našemu utopenci, kterej byl pořád při vědomí, ale stihl vypít extra large porci mořský sody vody, a začal ho tahat zpátky. Chvilku na to jsem u něj byl i já, a spadl mi kámen ze srdce když vidím, že voda kolem není zbarvaná do červena. Žraloky jsem v tu chvilku už hodil za hlavu a začalo se řešit, jak dostat přibližně 150kg nespolupracujícího nákladu zpátky na pláž. To se nám naštěstí podařilo (po chvilce se objevil i třetí lifeguard) a chlapík nakonec odešel po svejch (i když musel dostat kyslík a chvilku posedět s medikem).

Takže jak už to v životě obvykle bejvá, to, co prvně vypadalo jako slušnej průser nakonec bylo relativně okej. Ale když vezmu v potaz, že jsem fakt myslel, že jde o život, a to nejen cizí, ale i můj, tak jsem pyšnej jak na sebe, tak na Krystiana, že jsme nepřemýšleli ani vteřinu, a šli do toho po hlavě (doslova). Technicky by jsme totiž nikoho před žralokem zachraňovat nemuseli (v ochranných složkách obecně platí, že vaše bezpečnost má prioritu). Ale v CVčku by to pak vypadalo asi pěkně na hovno.

Takže svojí lifeguardskou kariéru jsem zakončil záchranou, na kterou budu dlouho vzpomínat a za kterou se nemusím stydět! Uvidíme, co přinese tenhle tejden, každopádně já už jsem myšlenkama na Jamajce, ale o tom zase příště!