Už několik měsíců žádnej článek a mohlo by se zdát, že Ondra s tripem na dobro skončil. Opak je ale pravdou, sázím tam jednoho tripa za druhým. Sotva jsem se vrátil z prosluněný Costa Ricy, rozhodl jsem se s Honzou Daňkem (kterej byl po lednovým výletu na Srí Lanku pasovanej na mýho oficiálního spolu-tripaře) někam vyrazit. V Evropě nám vypukla doba ledová, namísto původně plánovanýho Portugalska se proto vyrazilo do země, kam vás žádná babička nikdy nechce pouštět. Za arabáčema do Maroka! 😱
Celkem týdenní výlet pro nás začal v Marakeši, kterou nezkušeným cestovatelům příliš nedoporučuju. Musel jsem se sejít s Honzou, kterej dorazil o den dřív, a v prvních pěti minutách, co jsem procházel tržnicí (a ona Marakeš je vlastně jedna velká tržnice) mi byly nejen nabízený místní klenoty (samozřejmě z ryzího zlata), ale taky po mě nějakej pán (pravděpodobně zaměstnanec místní zoo) hodil opici a chtěl můj telefon, že mi udělá fotku. Opici i opičáka jsem úspěšně setřásnul a s Honzou se sešel v místní čajovně, kde už vás nikdo neprudí a panuje tam celkem uvolněná atmosféra.
Vyrazilo se do booknutýho riadu (místní “penziony”), zahodili jsme batohy a řekli si, že nejlepší bude, když se zamaskujem za místňáky a nakoupíme si na tržnici nějaký oblečení. Zvolili jsme proto tradiční košili a kalhoty nasrávačky. Ty jsou nejen velice pohodlný, ale zároveň se na nich dobře balí hašišový cigarety (o tom ale já nic nevím). Hašiš je mimo jiný první věc, co se vám tady snaží prodat, a do ucha vám to někdo šeptá s železnou pravidelností.
S nově nabitým sebevědomím se nám následně podařilo ztratit (naše rozhodnutí nechat telefony v ubytku a vyrazit s černobílou papírovou mapou se ukázalo jako nesprávné) a asi 3 hodiny bloudit po místech, kam by se Okamura nikdy neodvážil. Brzo nám ale došlo, že s metodou “vždy dělej jako že víš, kam jdeš” nás nikdo moc neprudí a dokud nezačnem koukat do mapy, je to celkem v klidu.
Koncem dne jsem byl z Marakeše už docela unavenej a byl jsem rád, že se můžu uklidit zpátky do riadu, zatímco Honza vyrazil fotit a koupit si kalhoty nasrávačky ještě v zelený barvě.
Druhej den byl strávenej přesunem z Marakeše do Essaouiry busem (asi 3 hoďky). To je přímořský městečko výrazně klidnější než Marakeš. Opicema se tam už zpravidla nehází a lidi jsou o dost příjemnější. Vyrazilo se na nákupy (čaje, oleje a podobný nesmysly) a pochillit na pláž. Původní plán byl v Essaouiře zůstat a posurfovat, ale protože jsme přijeli mimo surfovací sezónu, vlny stály za prd a rozhodli jsme se, že den na to se posuneme ještě o 30 minut dál, do malinkatý klidný vesničky jménem Sidi Kaouki, kterou nám v místním surfshopu doporučili.
Dopoledne jsme proto vyšli na bus a ten nás za 7 dirhamů (0,7€) dokodrcal (společně s partou místních surfařů) o 30km dál, vyložil nás na zaprášenou rozpadlou zastávku, před kterou se válela parta velbloudů, a my v tu chvíli věděli, že tohle je to Maroko, co jsme hledali.
Turisti se dali spočítat na prstech jedný ruky, a Marakešský peklo se proměnilo v příjemnej mořskej vánek. Nikdo nám už nic neprodával, opice vzduchem nelítaly a panovala tam těžká pohoda. 3 minutky od busu bylo naše ubytování, kde nás uvítala dvojka borců v našem věku, se kterýma jsme pokecali, zahráli na kytaru a vypůjčili od nich prkna na surfování.
V Maroku je zrovna Ramadán (= žádný jídlo, pití a kouření až do západu slunce). To berou místní dost vážně a nechodí dokonce ani surfovat, aby nespolykaly vodu (Aláh by pak byl nasranej). K večeři si ale dělají obrovskou hostinu, a dokonce nás na ní přizvali, takže jsme večeřeli s partou hašišáků a v tu chvíli jsem si říkal, že ty borci, před kterýma mě naše média, babičky a politici nekonečně straší jsou vlastně stejný, jako jsme my (jenom trochu černější). Takovej pocit jsem si vlastně odnesl z celýho Maroka. I když je to kultura, co je úplně jiná, drtivá většina lidí, co tady potkáte, je těžce v pohodě a ten zbytek se vás snaží maximálně ojebat o prachy (a to se stává v každý zemi, co je chudá – i na Srí Lance plný buddhistů). Jasný, šance na nějakej průser je asi vyšší, než když zůstanete doma v Dolní Lhotě, ale že by vám šlo non-stop o krk, to ani zdaleka.
Následující dny jsme profelili surfováním, hraním na kytaru, obžerstvým a diskusema o negativním dopadu hašiše na dnešní společnost. Potkali jsme fajn dvojku Čechů a holčinu co krásně fotí , která krásně fotí a 90% fotek, který tady vidíte, je od ní. Pokud budete potřebovat fotografku, hledejte
Veroniku Stachovou. 😉
Zážitků mám na knížku, tak se kdyžtak zeptejte někdy u piva. Kolem a kolem je ale Maroko super a byl jsem příjemně překvapenej, jak jsou lidi v pohodě, i přestože chodí přes den oblečený v pyžamu a s turbanem.
Rozhodně to není poslední výlet do Afriky a za čerňochama se ještě někdy podíváme!
Tos kdy zajdeme na to pivo??