Surfing v La Lancha

Jak jsem zmínil v předchozím článku, Punta de Mita má hned několik pláží a na některých z nich se dá i surfovat. Ta pro začátečníky – Stinky’s – je asi 5 minut pěšky. Prubnul jsem jí hned druhej den, abych si ověřil, že pořád ještě neumím surfovat, a den na to jsem vyrazil na “ukrytou” pláž jménem La Lancha. Tam už jde potkat opravdový surfery, který mají ramena tak široký, že dveřma musí chodit bokem.

La Lancha nabízí větší vlny, víc místa, míň lidí i šutrů – ale taky je to docela štreka. Prvně se musí přejet asi 10 minut busem, což není s pomalu dvou a půl metrovým prknem žádná sranda. Autobusy tady nemají jízdní řád, prostě doufáte, že někdy přijedou. Je do nich ale možný kdekoliv vlézt i kdekoliv vystoupit (stačí mávnout na řidiče), nechali jsme se teda vyhodit před intuitivním trailem, kterej začíná ostnatým plotem a podivným nápisem.

Potom následuje asi čtvrt hodinová procházka mexickou džunglí plnou kaktusů a jinejch podivnejch rostlin i stvoření. Naštěstí jsem měl v zádech věrnou čínskou fotografku, aby všechno zdokumentovala.

A potom, upocený a s bolavou pravačkou, vylezete na krásnou, čistou pláž, kde by jste hotel hledali jenom marně (naštěstí jsem si nezapomněl vzít dvě tacos-to-go, ananas a láhev vody).

Na první pohled jsem byl lehce zděšenej, protože vlny jsou tady na trochu jiným levelu, než na kterej jsem zvyklej (surfoval jsem jenom pár dní ve Španělsku 6 let zpátky a před rokem na Bali, takže jsem těžkej amatér). Potom jsem si ale vzpomněl, že jsem vlastně lifeguard, a v nejhorším případě můžu sám sebe vždycky zachránit.

Miluju oceán, slunce, plavání a padání po hlavě napřed do mořských korálů a surfování je komplexní balíček toho všeho. Asi u žádnýho sportu jsem nezažil tak krásnej pocit, jako je ten, když se vám podaří chytit tu správnou vlnu, v nohách cítíte obrovskou sílu oceánu, v uších vám šumí a děláte všechno proto, aby jste to ustáli a v ideální případě u toho nevypadali jak robot.

Někde jsem četl, že aby vás bavil surfing, musíte se naučit si užívat i ty pády (tenhle přístup je asi rozumný aplikovat i na celej život) – a ty jsou někdy opravdu slušný. I já (a to jsem v moři po dvou sezónách lifeguardění v Jižní Karolíně jako doma) si místama dám slušnej koktejl z mořský vody a počítám vteřiny, než mě vlna pustí na hladinu. Ale stejně se vždycky s úsměvem vracím.

Ještě jedna drobnost, co na surfování miluju, je komunita. Často čekáte na vlnu i několik minut (a vůbec vám to nevadí, protože rozdejcháváte předchozí jízdu/pád a pádlování zpátky) a okolo vás je několik dalších nadšenců, se kterýma se můžete i nemusíte bavit. Pokud se cítíte asociálně, můžete 3 hodiny jezdit a neprohodit slovo, pokud máte chuť na sociální interakce, není víc care-free místo na casual chit-chat, než na kusu dřeva uprostřed oceánu. Všichni jsou v pohodě, protože je spojuje jedno – láska k oceánu a tomuhle skvělýmu sportu.

Já už teď s jistotou vím, že Mexiko není můj poslední surftrip, a vymýšlím, kam bych se uklidil příště. Hawaii?