Ano, po dvou týdnech surfování jsme si řekli, že vyrazíme pro změnu za kultůrou – do vnitrozemí. To začalo čajovou plantáží a cestou busem do Udawalawe National Parku – a právě tou končil předminulej blogpost.
Cestu s Fast & Furious autobusákem jsme přežili ve zdraví a po pár přestupech a jednom TukTuku dorazili na místo. Ubytovali jsme se v pohodovým apartmánu pár kilometrů od safari a ráno v 5:00 nás čekala vstávačka, protože park za hodinu otvíral. Džípa i s šoférem nám vyřešil náš domácí a jelo se!
Udawalawe je druhej největší park na Srí Lance (první je Yala NP) a když se poštěstí, dá se v něm vidět slony, leopardy, buvoly, krokodýly (těch už jsem se nakoukal dost v Jižní Karolíně), asi 20 milionů různých ptáků a podobnýho zvěrstva.
Další den jsme stopli týpka, kterej se rozhodl udělat si side-business a jel tímhle safari džípem směr Ella (pěkná horská destinace v nadmořský výšce lehce přes 1000 m.n.m., takže semtam už sáhnete i po svetru). Cesta trvá asi 2 hoďky, ubytovali jsme se přes Booking v homestayi s luxusní snídaní, pofilosofovali s místním buddhistickým mnichem a šlo se spát.
Ráno v 5:00 nás totiž čekalo další vstávání a asi hodinovej výšlap na Ella Rock – kopec, ze kterýho je krásnej výhled do okolí. Stihli jsme to akorát na východ slunce a čekala nás super podívaná.
Po cestě zpátky jsme adoptovali psa, co nás většinu cesty pronásledoval, a alespoň se podělili o sušenky a vodu (do postele s náma nemohl).
Následující den se vyrazilo směr Nuvara Eliya, a to stylově vlakem. Cesta vlakem z Elly do Nuvara Eliya trvá asi 3 hoďky a je turisticky profláknutá, protože putuje krásnýma pohoříma, čajovýma plantážema a zelenýma kopcema – kdyby byl Tolkien z Indie, Pán Prstenů by byl natáčenej právě tady.
Ve vlaku jsme rozhodně nebyli sami, ale oproti cestě zpátky, která nás čekala další den, byl v podstatě prázdnej. Cestou zpátky jsem musel viset ze dveří vlaku a Honza se tulil se dvěma Polákama a Srí Lančanem někde v koutě, takže to už zase taková romantika nebyla.
Narazili jsme tam na fajn holčičnu, co jela zrovna dělat zkoušky na univerzitu v Colombu. Když jsme se loučili, tak ode mě vyfasovala moje sluneční brýle, tak snad jí slouží. O tři dny pozdějc jsem na pláži našel jiný, takže jasnej důkaz, že karma funguje.
Po tom, co jsme si užili intimní chvilky v přecpaným vlaku zpátky do Elly, jsme strávili celej den na cestě. Ráno vlak, a následně bus, kterej nás vzal do Pelmadully. O tý nikdy žádnej turista evidentně neslyšel, protože za 2 hoďky, co jsme tam strávili, jsme nikoho bílýho nepotkali a v restauraci nám po jídle donesli sešit, kam jsme se podepsali, jakožto jedni z mála bílých turistů, který do tohohle města kdy dorazili.
Zároveň nám týpek, kterej nás obsluhoval, pořešil odvoz jakýmsi old-schoolovým Srí Lanským hybridem mezi žigulíkem a Ladou do Sinharaja Rainforest – džungle, která byla poslední krok v naší cestě. Bylo to asi 100 km a jeli jsme tak 4 hodiny, takže vám musí bejt jasný, že cesta nebyla žádnej med – většinou se jelo po prašivých cestách plných šutrů a osobně jsem silně pochyboval, že to náš veteránek vydrží. Nicméně jsme se v noci dostali na místo. Kára dostala pořádnej záhul, ale vzhledem k tomu, že jí vedle ve vesnici někdo opraví za dva kokosy a pytlík rýže, tak to týpkovi za těch šest tisíc rupií (asi 750 Kč), co jsme mu nechali, nejspíš stálo.
Na Bookingu se mi podařilo vyřešit za pár babek na noc krásnej resort s bazénem, a navíc hned vedle vstupu do džungle. Ráno nám a dalším 6 lidem poskytnuli průvodce, kterej všem posolil boty (kvůli pijavicím) a vyrazilo se. Týpek byl v džungli jako doma, vytáhnul pro nás ze země škorpióna, upozornil nás asi na tisíc různých potvor, kterých bysme si bez něj absolutně nevšimnuli, a odlepil mi pijavici z podpaží (to mám za to, že chodím džunglí bez trička). A konci výletu byla koupačka ve vodopádu. Byla to nádherná podívaná a rozhodně něco jinýho, než jít u nás na houby.
Teď už jsem sám a zpátky v Midigamě, poslední 4 dny surfuju a to mám v plánu až do 2.2., kdy sedám na vlak směr Colombo a letím zase (na chvíli) domů do Česka. Těžko uvěřit, že jsem tady byl už měsíc! Srí Lanka je krásná země plná usměvavých lidí a pekelně pálivýho kari, a rozhodně stojí za návštěvu – ale začíná se nebezpečně plnit turistama, takže mákněte, do deseti let tady budou TukTuky lítat a nebude to ono.
Já začínám pokukovat po Costa Rice, Španělsku, Taiwanu a Vietnamu. A taky zvažuju motorku a nějakej trip po Evropě. Uvidíme, kdo to bude financovat, protože můj americkej příjem dostal koncem léta utrum. V nejhorším budu muset koupit green screen a naučit se ve Photoshopu, stejně cestuju jenom kvůli likům na Instáči.
Take care 🤙
Nádherné čtení! ❤