Po mojí nepříliš úspěšný cestě do Ameriky a Vánocích strávených v mírným nasrání jsem usoudil, že je potřeba vyrazit někam do tepla. Někam, kam si nebudu muset brát ani mikinu, a jakákoliv jiná obuv než žabky je šílenství. A protože kámoška se zrovna vracela ze Srí Lanky (kde jsem původně měl být s její partou i já, ale nakonec mi do toho vlezla právě ta nevydařená Amerika) a oznámila mi, že nejenže není potřeba mikina, ale ještě se dá naobědvat za 25 Kč (kurz 1 oběd = 25 Kč si zapamatujte), bylo rozhodnuto. V impulsivní nenávisti k americkýmu imigračnímu systému jsem koupil na Štědrej den letenky na Srí Lanku, a dva týdny na to už seděl v letadle!
Cesta k malýmu ostrovu, kterej leží těsně pod Indii, je dlouhá a záda-lámající (dva šestihodinový lety s přestupem v Qataru a časovým posunem +4 a půl hodiny), a na pohodě mi nepřidalo ani to, že jsem dorazil v 01:00 v noci. Protože mojí první destinací byla surfařská vesnička Mirissa, která je asi 160km od letiště, stálo přede mnou velký rozhodnutí: počkat na vlak, kterej jede v 06:55 z nádru v Colombu (hlavní město Srí Lanky asi půl hodiny autem od letiště), nebo bejt turista zápaďák, co si zaplatí taxík z letiště a nechá se tam dovést (to by stálo tak 1000 Kč = 8000 Srí Lanských Rupií). Byl jsem unavenej a propocenej, ale představa, že za tu cestu zaplatím čtyřiceti obědama (kamkoliv cestuju, všechno přepočítávám na obědy), byla tak děsivá, že jsem se rozhodl zahrát si na místňáka a vyrazit na vlak.
Proměnil jsem teda prachy a čtyři hodiny seděl na letišti, kde jsem sledoval s 30 Indama na 17 palcový telce divný pořady, kterým jsem nerozuměl.
V 5 ráno jsem pořešil dodávku na nádr, usmlouval cenu (1 oběd) a vyrazilo se. Nakonec po mě týpek, co vybíral peníze, chtěl ještě o 100 LKR (asi 12 Kč) navíc a já se na něj jen unaveně podíval a řekl jsem “no”. Očekával jsem nějakou scénu, ale jen smutně kliknul a pokračoval k ostatním. Vypadá to, že po půl semestru v Číně se ze mě stal profesionální smlouvač.
Kolem 6 ráno jsem byl na nádru, kde se to hemžilo místňákama. Pokud si myslíte, že český vlaky jsou přeplněný, na Srí Lanku nejezděte. Nakoupil jsem jízdenku (normálně za cenu 1 oběda, ale prodavač mě úspěšně ošmelil a řekl jinou cenu, což jsem zjistil až pozdějc a nechtělo se mi to řešit) a udělal si pohodlí na paletě od banánů.
V 7 už jsem seděl ve vlaku (ne každej měl to štěstí, že seděl) a těšil se, že trochu poznám Srí Lanku alespoň z okýnka. Nicméně po asi 24 hodinách beze spánku jsem většinu cesty prospal a jako polštář mi posloužil můj carry-on. Po 4 hodinový cestě jsem vylezl – smradlavej, nevyspalej a propocenej – v mojí cílový destinaci, Mirisse. Nechal jsem se odvézt z nádru k hostelu TukTukem (motorová tříkolka a běžná forma přepravy) a opět jsem nevědomky zaplatil asi trojnásobek běžný ceny (za posledních 10 hodin to bylo potřetí, co ze mě někdo zkoušel vytáhnout víc peněz, než bylo fér).
Tak jako tak jsem byl rád, že jsem na místě, a můžu si dát (jenom studenou) sprchu. Odpoledne jsem si ještě pořešil surf a vyrazil na dvě hoďky pojezdit a oprášit svoje mexický dovednosti.
Sice surfuju tak 4 hodiny denně, ale zatím nemám žádný fotky (GoPro jsem zapomněl doma), ale možná se podaří něco ulovit. Pro vaší představu to ale vypadá nějak takhle:
Druhej aspekt, kterej každýho zajímá (vlastně vás asi nic jinýho nezajímá), je jídlo. To je skvělý, levný a brutálně pálivý. Národní jídlo je kari s rýží a jakýsi bramborovým placky na všechny způsoby (někdy s vajíčkem, jindy s kokosem). Jím z 90% v “restauracích” pro místňáky a obchůdcích na ulici, a pálivost se pohybuje kdekoliv mezi “mírně pálivá” a “kde je hasící přístroj”, ale většinou se snaží, když vidí bělocha, dávat chilli stranou. O jídle nejspíš budu psát ještě jeden blog post, kde bude fotek víc, tak zatím jenom pro představu je to něco takovýho:
Pláže jsou krásný, ale v Mirisse je hodně turistů (předevčírem jsem se přesunul do Midigamy, kde je lepší surfování, míň Instagramových hipsterů a levněji). Bohužel je tady, tak jako v hodně asijských zemí, plno zaběhnutých psů.
Srí Lanka je překvapivě bezpečná, a hrozí vám tady hlavně to, že vás vyšmelí řidič TukTuku – ale brzo se naučíte, co je a není fér cena, navíc trošku zhnědnete a už si na vás tolik nedovolí.
Asi tejden mi trvalo, než jsem srovnal spaní. Z velký části za to může to, že mě přes noc masakrujou komáři a ráno se budím nevyspalej a o litr krve chudší. Ale radši než bejt doma v tuně sněhu zvolím koktejl na pláži!
Zítra dorazí kámoš a na 10 dní se ze mě stane ne-introvert, a možná konečně někam vyrazíme, protože jsem zatím každej den jenom surfoval a jedl. Ale možná usoudíme, že budeme surfovat a jíst ještě dalších 10 dní, tak uvidíme, jestli bude o čem psát. No, asi o surfování a o jídle.
Peace 🤙
