Na 2 hodiny do USA aneb jak neprojít imigrační kontrolou

Někdo trávíte svátky pojídáním cukroví, někdo koukáte na pohádky. Já je trávil v cele předběžnýho zadržení s tlustým americkým policajtem!

Ti z vás, kteří mě znají trochu líp víte, že když jsem byl tohle léto (potřetí) v Améru, narazil jsem na fajn týpka s rodinou, kterej mě potom pozval k sobě do Nashvillu a se kterým jsem následně vyrazil na Jamajku a pár dní si hrál na bohatýho člověka. A ačkoliv jsem rodince koncem září zamával, a jak mi poroučela vízová povinnost, zamířil zpátky na rodnou hroudu, domluvili jsme se, že se nevidíme naposledy.

Koncem prosince jsem byl pozvanej do San Clemente (kousek od Los Angeles), kde jsem měl strávit Vánoce válením se na pláži, surfováním a pasivním kouřením legální marihuany, která tam místním hipsterům lítá od huby.

Následně jsem měl dva měsíce zůstávat v Nashville, cestovat s Gabem, kterej mi chtěl ukázat jeho job (maká v hudebním průmyslu, kterým je Nashville jako “hlavní město country” prolezlý), a potenciálně si v USA podávat pracovní vízum.

Když jsem 22. 12. vystoupil v Bostonu, čekala mě už jen rychlá imigrační kontrola. Krátkej pokec s úředníkem, kterej už jsem absolvoval kdoví kolikrát, a potom směr LA a plážová pohodka. Předchozí 3 roky jsem do Ameriky jezdil na J1 vízum (Work & Travel), tentokrát jsem poprvý vyrážel na ESTU, která je něco jako turistický vízum.

Vyzbrojenej americkým úsměvem, pozdravem “Hey, how are you doing” a třema tisíci frázema small-talku jsem po vyzvání vyrazil k přepážce. Předal jsem pas a dostal pár běžných otázek. Ve zkratce něco takovýho:

• Úředník: Už jste tady byl?
• Já: Jojo, 3x jsem dělal plavčíka v Jižní Karolíně.
• Úředník: Kam máte namířeno?
• Já: Za známýma do Californie a následně Nashville.
• Úředník: Kdy odlítáte?
• Já: Koncem února.
• Úředník: Okej, tak si poodstupte, ještě pro vás dojde kolega a položí vám pár otázek. 

To mě trochu překvapilo, protože a) v USA jsem na ESTU poprvý (většinou se jim nelíbí jenom to, když se na ní opakovaně vracíte), b) jsem v USA byl legálně 3x makat, tak už mě snad trošku znaj a c) nemám turban ani plnovous.

I tak jsem s touhle možností trošku počítal a moc jsem si z toho nedělal. Počkal jsem na pana letištního policajta, kterej zagestikuloval, ať jdu za ním a odvedl mě do místnosti kde seděl:

1. nervózně vypadající číňan,
2. muslimská rodinka,
3. asi dvacetiletej hispánec s kalašnikovem vytetovaným na pravý tváři.

V tu chvíli se mi ulevilo, protože jsem v porovnání s každým z nich vypadal jako největší pohodář. Asi hodinu jsem trpělivě čekal, než na mě dojde řada (letělo mi to tak za 3 hoďky). Potom si mě vytáhl mladej týpek okolo třicítky a naznačil, ať jdu za ním.

Po asi 10 minutový konverzaci jsem pochopil, že tohle bude asi trošku na dýl a zároveň jsem začal tušit, že se buď špatně vyspal, nebo potřebuje dohnat nějakou roční kvótu, protože jakákoliv moje odpověď mu přišla nedostatečná.

• Nepříjemnej policajt: Kde budete bydlet? Kolik máte peněz? Máte práci? Podal jste výpověď? Jakto, že vás nechají jet na 3 měsíce na dovču, když jste nepodal výpověď?

Vcelku smysluplný dotazy, na který jsem všechny popravdě odpověděl.

• Nepříjemnej policajt: OK, tak se podíváme k vám do zavazadla. 
• Nepříjemnej policajt: Vidím, že tady máte kapodastr (pro neznalý – takový příslušenství ke kytaře)? Vy jste někdy hrál za peníze? Nehrál? Ale chtěl byste, nebo ne? 

Vysvětlil jsem, že nehrál a ani to neplánuju, a že zatím mi lidi chtějí platit tak maximálně za to, abych hrát přestal.

• Nepříjemnej policajt: OK, ale tady vidím, že máte nějakej drahej foťák (nejlevnější zrcadlovka od Canonu je drahej foťák). Vy se živíte focením? Ne? Ale určitě vás to někdy napadlo, nebo ne? A co tenhle objektiv, ten musel stát minimálně $1000, co (stál $300)?

Vysvětlil jsem, že píšu blog a fotím pro radost.

Tenhle cirkus pokračoval ještě asi třicet minut, zatímco moje hladina nasranosti rostla a trpělivosti klesala, čehož si evidentně všiml i pan policajt, kterej se v mých očích mezítím změnil v idiota.

• Idiot: Zdá se mi, že jste nějaký frustrovaný – bojíte se něčeho?.

Slušně jsem naznačil, že mám pocit, že se mě snaží za každou cenu poslat domů i přesto, že s nima jednám narovinu. Někdy v tenhle moment se přibelhal tlustej hnusák s jizvou na oku, a říká:

• Šerednej tlusťoch: Podívej se, buď začneš mluvit pravdu, nebo se postaráme o to, aby ses semka už nikdy nepodíval.

V tu chvilku už mi bylo jasný, že moje šance na to bejt zejtra na pláži je srovnatelná s šancí na výhru loterie, protože pravdu jsem mluvil už asi hodinu a evidentně se jim nelíbila. Říkám, že nevím, co po mě chtějí, že pravdu mluvím celou dobu, a jestli radši chtějí, abych si vymyslel nějakou lež, která se jim bude líp poslouchat. A jestli jim přijde tak neuvěřitelný, že po 3 letech tahání topících se amíků z vody jsem si v USA našel kamarády, co bych rád navštívil. Následně jsem jim dal číslo na Gaba a řekl, ať mu zavolají. Což udělali, ale to co říkal (ačkoliv se to totálně shodovalo s tím, co jsem říkal já), jim bylo více méně fuk.

Šerednej tlusťoch se na mě podívá a říká:

• Šerednej tlusťoch: OK, tak poslouchej, máš dvě možnosti. Buď nám teď dáš svůj telefon a odemčeš ho, my ho projdem a rozhodnem se, co dál – anebo letíš domů.

V tu chvilku jsem je měl poslat doprdele a říct: “Jsou to debilové a wannabe detektivové, jako jste vy, kvůli kterým se spousta lidí nemá možnost sejít se svýma blízkýma”.  Ale zahrál jsem si ruletu a vsadil na políčko “neprosrat 20000 Kč v letenkách a 3 měsíce plánů”.

Ukázal jsem heslo, předal telefon, ve kterým se chvilku hrabali (koukali na moje konverzace s Gabem) a našli si, co potřebovali – zprávu o tom, že kupuje komp do kanclu. Takže z profesilonálního muzikanta a profesionálního fotografa byl najednou ještě kancelářskej asistent, a mě bylo oznámený, že musíme sepsat zprávu, a že letím domů.

Už jsem neměl sílu s nima diskutovat, dal jsem otisky prstů, sepsal zprávu a přitom týpkovi ještě párkrát slušně naznačil, že je to banda neschopných šašků.

Třešnička na dortu bylo to, když mi oznámili, že sice nejsem zatčenej, ale že dle protokolu mě musejí k letadlu (zařídili mi zpáteční let, dobráci) transportovat v poutech. Už s odevzdaným úsměvem říkám “Sure guys, do whatever you need to, I don’t care”. Takže z letiště k letadlu mě přesunuli v poutech jako Čečenskýho teroristu, a o 2 přestupy a 16 hodin pozdějc jsem byl zpátky doma. Veselý Vánoce!

Takže díky, Ameriko, že potom, co jsem zachránil kdovíkolik burgerama vyžranejch špekounů z oceánu se k tobě nemůžu zastavit na výlet.

Den na to jsem si koupil letenku na Srí Lanku. Odlítám 5.1. a budu tam měsíc, tentokrát letím sám. V programu je surfování a nadávání na USA komukoliv, kdo bude ochotnej mě poslouchat, takže brzo očekávejte další post.