Už nějakej ten pátek jsem chtěl (znovu) začít lézt – naposledy jsem visel u nás na Drátníku tak 15 let zpátky. Kromě pár výletů na stěnu jsem se k tomu od tý doby (až na několik ferrat v Rakousku, který nemají s lezením moc společnýho) vůbec nedostal.
Vejšky mám ale rád a protože se mě každej, jakožto syna krále Himálaje ptá, jestli lezu, rozhodl jsem se, že konečně změním “ne” na “občas”. Příležitost mi takřka spadla do klína, protože táta zavolal, že vyráží s partou lezců do oblasti Chulila ve Španělsku, a jestli bych se nechtěl přidat.
Potřeboval někoho, s kým by mohl lézt, protože ačkoliv je to horolezec, skály jeho extra-silná stránka nejsou (dost lidí si neuvědomuje, že mezi osmitisícovkama a skalním lezením je rozdíl asi jako mezi sprintem a maratonem). Zbytek skupinky byly týpci (a holky), co jsou na stěně dvakrát v týdnu a pokud si ráno nešňupnou lajnu magnézka, nejsou schopní vstát z postele, takže by si s nima moc nezalezl. A hlavně chtěl strávit čas se svým milovaným synem, to už jsem ale musel vyčíst mezi řádky.
Za dva a půl tisíce se nakoupila zpáteční letenka do Valencie, a týden na to se vyráželo směr letiště ve Vídni. Dvě a půl hodiny v letadle, a namísto zmrzlých českých ksichtů nás přivítaly ksichty ošlehaný vlažným vánkem. Španělsko je na lezení ideální, obzvlášť když mají lezci v zimě absťák a nechce se jim vyrážet na umělou stěnu. Únorový teploty se okolo Valencie pohybujou přes den mezi 15-20°C a za celej týden jsme v podstatě neviděli ani mráček. V noci to už taková paráda není a budete muset sáhnout po mikině a lehký bundě, případně nějakým vínečku. Protože jsou ale lezci banda ochlastů, vždycky bude nějaký nablízku.
Do Chulili jsme se za hoďku dostali půjčeným autem (ty se dají sehnat okolo dvou tisíc na tejden) a ubytovali se ve velkým apartmánu – celá banda, včetně kámoše, kterej se k nám přidal druhej den, byla devítičlenná.
A pak to začalo. Každý ráno se v klidu vstalo (lezci po večerech rádi popíjí, takže vstávačka před 8:00 je v podstatě ilegální) a kolem 11:00 jsme zpravidla viseli na stěně. V celý Chulile je obrovskej kaňon propletenej stovkama cest, co jsou vhodný převážně pro pokročilejší lezce (obtížností 5c/6a, kterých jsme se s tátou drželi a který jsou pro lepší, ale ne dobrý lezce, je spíš pomálu, zatímco cokoliv od obtížností 6b po 8a, na který už musíte mít pár let nebo desetiletí nalezeno, tady najdete plno).
Celkem jsme lezli kolem 5-6 hodin každej den a s výjimkou čtvrtýho dne, kdy se odpočívalo, jsme strávili celej tejden ve stěně. Fakt mě to chytlo, a když bude příležitost a lidi, tak někam určitě zamířím znova. Je to sport, co vás zavede do nádherných míst, a až na počáteční vybavení nic nestojí. A stát na pár centimetrovým výstupku, s větrem v uších a pár vteřinana od toho, abyste buď našli čeho se chytit, nebo uklouzli a byli na pospas vašemu vybavení a kámošovi, co stojí o 20 metrů níž a (snad) jistí, má prostě něco do sebe.
Tak když budete někdo chtít vyrazit ať už na stěnu, nebo v létě do skal, dejte vědět 👍
