Původně jsem měl končit v neděli, místo toho končím v pátek. Ooops. Zároveň jsem dostal prvního padáka v životě, ale je to podobný, jako dostat košem od přítelkyně (a Lack’s Beach Service je zhruba ekvivalent psycho ježibáby, co na vás čeká ve dveřích s kudlou v ruce, protože jste šel večer s kámošem na dvě pivka).
Anyways, v krátkosti. Jak jsem už zmínil dřív, kromě toho, že jsme lifeguardi, tak stiháme i pronajímat lehátka a slunečníky. A co se dneska nestalo, v 16:45, patnáct minut před tím, než nám končí práce, za mnou přišlo pět amíků s tím, jestli bych nebyl tak hodnej a nenechal je sedět dýl. Vysvětluju, že to nejde, že musím vše zavřít a oni že ne, stačí hodinka. Vzpomněl jsem si, že na pláži stejně bude supervizor a lifeguard až do sedmi a protože je oba znám, tak jsem se nechal ukecat (hrál v tom roli ještě americkej prezident Andrew Jackson, kterej je shodou náhod na $20 bankovce, která shodou náhod putovala do mojí kapsy).
Vysvětluju teda, že můžou sedět a týpek, kterej maká do sedmi, jim to někdy v průběhu směny vezme.
Vracím se do stationu, odevzdávám rádio a prachy, co jsme za den vydělali a napadá mě, že bych si mohl jít zasurfovat a přitom se ujistit, že je vše OK. Kolem šestý už jsem zpátky na pláži a co nevidím, 5 nasraných američanů, kterým bere lifeguard židle s tím, že je musí zamčít. Jdu za něma a první co slyším je “Man, we were supposed to have them ’til 7 o’clock, this is bullshit”. S kamenou trpělivostí mně vlastní říkám, že ne, že jsme se domluvili na +/- hoďce. Chtějí zpátky svojí dvacku, tak se jenom usměju a říkám, že u sebe žádný peníze nemám, vyslechnu si pár nadávek a s úsměvem říkám “yeah, whatever”, tím pro mě diskuse končí a mířím zpátky k surovacím prknům. Vím, jak jsme se domluvili a už z principu neplánuju týpkům dávat ani prachy, ani čas navíc. Kapitalismus, bitches, zrovna vy by jste o tom měli něco vědět.
Užil jsem si průměrný surfování a když jsem vracel board zpátky na stanici, slyším jenom manažerovo “Hey, Ondrej?” a tak nějak tuším, že mě asi nečeká pochvala. Prej někdo zavolal do officu s tím, že jsem si od něj vzal $40 (bylo to $20) a blablabla. A že prej je to krádež, a že prej manažerovi dlužím dvacku a tak. Protože ho mám rád, slíbil jsem mu, že mu dvacku klidně dám, ale jako krádež mi to nepřipadá, protože by ty prachy stejně nikdo nedostal. Potom jsem si vyslechl pár vět o tom, jakej je zklamanej a tak.
No, v krátkosti mi bylo řečeno, ať ráno přijdu a uvidíme, co se mnou bude. Odpovídám, že pokud mám dostat padáka, tak mi ho může dát teď a ušetřit mi ranní vstávání.
A tak jsem teda dostal padáka.
Na druhou stranu se můžu po třech měsících konečně vyspat.
Okej – jsem idiot, když riskuju job kvůli dvaceti doláčům. Když nad tím ale tak přemejšlím, uvědomuju si, že to vypovídá mnohem víc o Lack’s Beach Service, než o mně. Makám tady tři roky, 10-11 hodin denně, skoro 80 hodin v týdnu (ve smlouvě mám napsaných 56), tenhle rok jsem měl jeden day off (kterej jsem málem nedostal, i přesto, že jsem o něj žádal dva tejdny s předstihem, dokud jsem neřekl, že je to rok od toho, co mi umřela bývalá přítelkyně a že do práce prostě nepůjdu). Za prázdniny mi prošlo rukama určitě víc, jak $100.000 (jop, dva a půl mega, pronajímat židle je evidentně dost slušněj byz)… A potom dostanu padáka kvůli dvaceti dolarům, co jsem nikomu neukradl. Jenom mi to potvrzuje to, co jsem věděl už dávno, a to je to, že pro tuhle společnost jsme jenom čísla na papíře.
Ale no hard feelings. Jamajka je za dveřma. A já – konečně, s jistotou – vím, že příští rok už u Lack’s Beach Service nemakám. Takže je asi na čase najít ženu, zasadit strom a splodit syna, když mám teď těch dvacet doláčů.