Stalo se vám někdy, že po vás někdo něco chtěl, vy jste to dělat nechtěli, a stejně jste to udělali? Dneska ráno si tak vykračuju pro mlíko, v uších mi hraje What it’s like od Everlastu, aby mi to navodilo pravej mexickej vibe, a v tom se na mě usměje mexikánec u stánku s tacos:
„Hola, gringo, how are you doing?“
Vysvětluju, že jsem na tři tejdny v Mexiku a tohle tamto a on najednou slušnou angličtinou říká, jestli kouřím trávu (to je v Mexiku celkem běžnej, i když ilegální, pasttime). Opatrně teda říkám, že spíš ne než jo, a po asi minutě vysvětlování, že vlastně nechci už jsme na cestě do pochybný části města a jde se nakupovat. Napadá mě, no což, jsem jednou v Mexiku, tak to neuškodí, žejo. Po cestě se dozvím, že je homeless, pokecáme o tom, jestli by mohl emigrovat do Evropy a celkově nemůžu říct, že bych se cítil úplně 100% ideál. Dojdeme na křižovatku a říká, že pro ní zajde, ať 5 minut počkám. Jakožto idiot, kterým jsem, mu dám 200 pesos (100 za trávu a 100 ať si nechá, když je chudák houmles), on poděkuje a vyrazí s tím, že hned bude zpátky.
Po očku sleduju, kam kráčí, a vzhledem k tomu, že mířil směrem k policejní stanici, kolem který jsem ráno běžel, se můj ne-100% pocit ještě trochu znestoprocentnil. Došlo mi, že buď budu mít trávu, kterou jsem nechtěl, nebo skončím ve špinavým mexickým jailu s týpkama, který asi nejsou takový přátelský, jako já, a v lepším případě budu muset přispět nějakýmu policajtovi na důchod, abych mohl vypadnout.
V tu chvíli jsem se rozhodl udělat zodpovědný, dospělý rozhodnutí, nechat svejch 200 pesos (asi 250 Kč) charitě a zabalit to.
Většinou mám z rozdávání peněz dobrej pocit, ten se teda tentokrát i s odstupem asi 10 hodin nedostavil. Spíš se cítím lehce okradenej, ale hlavně, že nemusím žužlat palec nějakýmu mexickýmu gangsterovi ve smradlavý věznici.
Neberte drogy lidi.