Trvalo to skoro 4 měsíce, ale konečně zažívám ten freedom, kterej je tady prej na každým rohu! Po tom, co jsem byl úspěšně vyhozenej z práce, jsem zůstal 5 dní v Myrtle Beach. První den byl divnej – chvilku trvalo uvědomit si, že nemakám a musím si vymyslet vlastní program, což jsem poslední dobou zrovna neřešil.
Ze zvyku jsem stejně vyrazil na pláž, chilloval s lifeguardama a začal vymýšlet plán na další dny. Musel jsem prodat svýho Chrysleríka (kterej mi za prázdniny přirostl k srdci), vyřídit pár nesmyslů v bance, ukončit pojištění, ale více méně jsem zbytek času v Myrtlu strávil surfováním a válením se v písku.
23.8. jsem ale už byl v letadle do Nashville, Tennessee. Co tam?
Začátkem července jsem potkal na pláži fajn rodinku, která trávila tejden v Hiltonu (před kterým jsem pracoval). A protože většina z vás ví, že jsem haluzář (a samozřejmě taky charismatický, vtipný, sympatický a hlavně skromný mladý muž), tak jsem na konci jejich dovči dostal pozvánku přiletět k nim do Nashville. A vzhledem k tomu, že tenhle příspěvek píšu z jejich gauče, tak to vypadá, že jsem jí přijal.
Není to ale rodinka jen tak ledajaká. Starají se tady o mě, jako bych byl VIP celebrita. Gabe mě vyzvednul na letišti v jeho peckovním bílým BMWčku, zavezl do nádhernýho neighborhoodu, kde stojí jejich velkej zděnej dům (že je někdo v USA úspěšnej poznáte tak, že jejich barák už nemá stěny ze dřeva a kartonů od mlíka, nebo z čeho se to tady většinou staví – kdo byl v USA tak víte, co myslím) a dostal jsem k dispozici vlastní pokoj a koupelnu. A moje následující dny vypadaly ve zkratce takhle:
Večeře v luxusní thajský restauraci, ráno hodina a půl jógy se soukromou instruktorkou, potom hodina lekce kytary s bejvalým kytaristou Florida Georgia Line (na YouTube mají přes 100 mega zhlídnutí, takže žádný béčka), oběd ve skvělý turecký restauraci, večeře v rooftop baru s výhledem na Nashvillle… A i když se jednou za čas snažím vytáhnout svojí peněženku, tak mi to stejně zakážou.
Na jednu stranu si rád hraju na špinavýho wannabe-hipíka, pro kterýho prachy nejsou důležitý, na druhou stranu bych si asi na tenhle lifestyle dokázal zvyknout. Ale radši si nezvykám, protože doma budu zase regulérní houmlesák. Nicméně se alespoň dočasně snažím předstírat, že jsem bohatej a úspěšnej.
A aby toho nebylo málo, zítra sedám s Gabem na letadlo směr Jamajka. S letenkou, za kterou jsem neplatil. Na cestě do GoldenEye Resort – nejluxusnějšího střediska, který na Jamajce je. Za který neplatím.
Ale i přes všechno to pro mě není o doláčích – to je ten poslední důvod, proč bych za něma přijel. Čert vem bávo a drahý restaurace. Nejvíc si vážím toho, že mě rodina, která mě znala tejden, pozvala k nim domů, má ve mě důvěru a starají se, jako bych byl jejich vlastní. A jsou totálně super, nejen Gabe, ale i jeho žena Wendy, a stejně tak jejich dečka – Avery, Ashley a Aiden (mají úchylku na jména začínající na A). Každej den se něco děje a oproti životu, kterej jsem měl pár týdnů zpátky, je to otočka o 180°.
Jedna věc mě vedla k zamyšlení. Protože mě skoro každej, komu jsem tohle s nadšením oznámil, začal (většinou doufám s nadsázkou) obviňovat z prostituce (před příjezdem jsem se radši ujistil, že ode mě nebude očekávaná, což Gabe s pobavením sdělil svojí ženě a doteď ze mě mají srandu), uvědomil jsem si, jak neobvyklá je opravdová štědrost. Kolik lidí má v hlavě podivnou představu, že pokud vám někdo něco dává, musí za tím bejt nějakej skrytej motiv a očekávání, že chtějí něco nazpátek. To mi přijde trošku freaky, protože osobně jsem takhle nikdy nepřemýšlel a když něco dávám, tak očekávám nanejvýš trochu vděku.
Nicméně uznávám, že tohle je dost neuvěřitelná situace. Ale už jsem v US strávil dost dlouhou dobu na to, abych věděl, že prachy jsou relativní. A ne, že bych se necítil blbě, když za mě pořád někdo něco platí. Ale dneska jsem při pokusu o zaplacení snídaně za nás oba ($40), na kterej Gabe reagoval vytažením svojí kreditky, přihozením $10 dýška a větou “Man, I’ll take care of it. Don’t worry about it. I don’t care.” pochopil, že prostě existujou lidi, pro který je $50 hromádka drobných. A nemá cenu jim jejich štědrost zkoušet oplácet prachama, protože jich mají dost. Tak se to snažím vracet alespoň upřímným vděkem a mojí společností, což je podle všeho jediný, co se ode mě očekává – jakkoliv neuvěřitelný se to může zdát. Jsem prostě Lucky Man.