Ačkoliv zevlit v Punta Hermosa a tři měsíce surfovat je (alespoň teda v mých očích) legitimní způsob, jak strávit sbatikl, věděl jsem, že to nemůže vést k zajímavé a kvalitní umělecké tvorbě (což tenhle blog rozhodně je, žejo).
Naštěstí přijel můj kámoš Filip (kterej posledních 5 let tráví stopováním – jak můžete na první pohled vidět z jeho houmlesácký vizáže, sympatických očí a severním větrem ošlehaných tváří).
A protože jsem ještě nikdy nestopoval, s kým jiným se do toho pustit, než s Filipem. A kde jinde, než v Latinský Americe, která je všeobecně znamá pro její extrémně vysokou úroveň bezpečnosti. Za posledních 100 let se tady prej nikdy nikomu nic špatnýho nestalo!
Sbalili jsme teda krosny, namazali nosy, nasadili klobouky a vyrazili na hlavní silnici táhnoucí se směr Huacachina (pouštní oáza ležící po cestě do Cusca). Cesta z Punta Hermosa do Cusca je dlouhá (1100km) a čekali jsme, že zabere pár dní. Chtěli jsme to teda proložit něčím hezkým. A co je hezčího, než fakt velká hromada písku. Dokonce největší hromada písku v Jižní Americe. Wow.
Na silnici jsme stáli asi 10 minut, než nám zastavil týpek v krásným klimatizovaným SUVčku. Bingo. Po cestě jsme zjistiili (Filip zjistil, zatímco já na zadním sedadle nerozuměl, o čem se baví), že je to majitel místní benzínky a cirkusu. Tomu se říká diverzifikace!
Po 2 hodinách pohodlný jízdy nás vyhodil na jeho benzínce s restaurací, nakázal servírce, ať nám dá gratis, cokoli si řekneme, objednal nám tágo a pokračoval dál za businessem. Moje představa stopování tím byla jasně vytvořená. Každej stopař čeká ± 10 minut, dostává jídlo zadarmo a jezdí v BMWčku. Bude to pohoda.
Zprostředkovaný tágo už nás vzalo bez větších problémů do Huacachiny, i když po cestě jsme potkali kupu peruánských legionářů. Na jihu Peru se pořád ještě protestovalo, takže tady asi pánové čekali v záloze, kdyby bylo potřeba někomu vysvětlit, že prostestovat se nemá. Nic dramatickýho nás ale nepotkalo a za další 2 hoďky jsme byli v Huacachině.
Tam už to bylo ve znamení všeobecný pohody a standardních gringovin, za kterýma se tam jezdí. Vyběhli jsme tu fakt velkou hromadu písku (wow), pojezdili jsme v buginách. Celkově jsme tam strávili 3 dny a na hostelu odehráli tak 100 her beer pongu.
Po třech dnech vyklepávání písku z trenek přišel čas pokračovat dál do Cusca. Dopoledne jsme teda vyrazili. Moje vysoký stopovací standardy bohužel už znovu nebyly naplněny a po 3 hodinách stání u silnice jsem začínal bejt trochu kyselej. Šli jsme teda pokecat s týpkem, co tam měl prašivej obchod s náramkama a dali si s ním nechutně sladký peruánský kafe.
Filip říkal, že stopování je jako rybaření, a když dostatečně dlouho sedíte u rybníka, eventuálně prostě něco chytnete. Což se nakonec opravdu stalo, a v podvečer jsme dorazili pro změnu do pouště, tentokrát ale nebyla žlutá, ale hnědá. Tak alespoň nějaká změna. Tam jsme vylezli na první pahorek na obzoru a dali si premiéru ve stanování (respektive plachtování, protože stany jsou zbytečnej luxus) a ráno pokračovali ve stopu.
První ranní stop nám zastavil hned po dvou minutách a hodil nás půl hodiny do nejbližšího městečka. Něco se nám na tom nezdálo, a naše pochybnosti se ukázali jako podložený, když po nás při vystupování chtěl peníze. Byl to totiž taxík. Naštěstí jsme peníze pořád neměli, takže po půl minutě trapnýho ticha jsme vylezli a bylo to za free.
A i přesto, že před náma bylo ještě asi 700km, nás čekal do Cusca už jen jeden stop (což jsme tenkrát samozřejmě nevěděli, páč jsme si zapomněli křišťálový koule).
Po dalších úmorných 4 hodinách stopování (pro změnu v poušti, kde projelo pár aut za hodinu a ještě nás přišel jakejsi děda povzbudit, ať se na to vykašlem, že nás nikdo nevezme) nás vysvobodil kamioňák Richard. Pohodovej týpek, co vozí do Cusca z Limy 2x týdně zboží pro supermarket. Rovnou nám řekl, že nás vezme až do Cusca, což bylo skvělý. Míň skvělý bylo, že kamionem cesta trvá přibližně 30 hodin. Ale darovanýmu kamioňákovi na zuby nehleď, navíc jsme byli rádi, že se konečně hýbem.
No, a konečně se dostáváme do Cusca! Krásný, historický město, ze kterýho se vyráží na nejznámější peruánský hiky, mimo jiný k Machu Picchu. O tom v dalším příspěvku!
Strávili jsme tam asi tejden. Ubytování za 120 Kč/den, jídlo v restauraci za 60 Kč a cizince jsme v podstatě nepotkali. Kvůli protestům (který jsme vůbec neviděli) bylo všechno levný. Momentálně sem skoro nikdo nejezdí, navíc byly ještě pár dní zpátky zabarikádovaný všechny silnice. Takže jsme se cítili trošku jako Kryštof Kolumbus, všichni se s náma chtěli kamarádit a něco nám prodat.
Já vyrazil druhej den na trek do 4150m a na 3 dny jsem se složil. Ani koka mě nezachránila. Ale za ty výhledy to stálo!
Fandím 🐉i cesta je poznání.