Ležím v polorozpadlý boudě, která slouží jako slušnej úkryt před deštěm bubnujícím na tři doby na plechovou střechu, je půl 4 ráno. 3400 metrů nadmořský výšky, Internety nejdou, Instagramy nejsou a spát se mi nechce. Je mi zima, protože jsem si koupil letní spacák vhodnej spíš na červenec na Dářku. Ale tož ušetřil jsem na pivo, no.
Poznámka Ondry z budoucnosti: To jsem si teprve myslel, že je mi zima. Opravdová zima mi byla o den později ve 4000m.
Tak mě život dotlačil do situace, ve který už nemůžu dělat nic jinýho, než konečně – po asi pěti letech – začít psát příspěvek na blog! Zajímavý, jak dlouho se dá odkládat něo, co vlastně stejně chcete udělat! Ale než se dostanu k mojí existenci v polorozpadlý boudě, je potřeba se vrátit o kus zpátky. Mimo jiný – dnes jsem v Peru přesně měsíc, a to na hodinu přesně! Přiletěl jsem 14.1., ve 04:00 ráno.
Věděl jsem, že chci někam, kde to neznám, kde se dobře nedomluvím anglicky a kde mě někdo může šlohnout peněženku. V Kolombii se nedá surfovat, v Nicaragui by mě možná vzali i ledvinu… ale Peru? Nejen krásný hory, ale málokdo ví, že i bezvadný vlny (společně s Hawaií je Peru místo, kde se surfing narodil).
V říjnu jsem teda pořídil jednosměnnou letenku a začal začal se učit španělštinu. Moc pěknej jazyk (až na časování sloves, který každý může mít asi 50 tvarů). Bylo mi jasný, že pokud budu chtít zažít něco zajímavýho a místní alespoň trošku poznat, s angličtinou to nepůjde. To bych byl jenom další americkej gringo. Ale já chci bejt českej gringo!
Čas mýho odletu (13.1.2023) se blížil a co se nestalo, v prosinci stihla v Peru vypuknout jakási občanská válka. Prezident se pokusil rozpustit parlament, za to ho zavřeli do vězení, lidi jsou z toho mírně rozhořčený a mají tendenci semtam něco zapálit. Uzavřely se všechny letiště, 5000 turistů uvízlo v Cuscu a celý si to vyžádalo asi 70 mrtvých.
Moc jsem si z toho nedělal a nečekal jsem, že by si někdo vybíjel zlobu na turistech (však já jim toho prezidenta do vězení neposlal, žejó), ale čekal jsem, kdy přijde informace o zrušení letu. A ono pořád nic. Najednou je leden, já stojím na letišti a v ruce letenka směr Německo – Kanada – Lima (přes Ameriku mě ještě pořád nechtějí pouštět)… a říkám si, že se mi vlastně nikam zase tak nechce. Divnej pocit. Dlouho se mi nestalo, že bych se někam takhle netěšil. Hlavu mi začaly plnit myšlenky, co tam budu vlastně dělat, jestli mě to může na 3 měsíce bavit a jestli bych se spíš neměl snažit dělat něco pro svůj kariérní růst.
Na tyhle otázky už bylo naštěstí pozdě – přípravě jsem věnoval tolik času a peněz, a vykládal o tom tolika lidem, že mi nezbylo, než vyrazit.
Let proběhl hladce a o 24 hodin později jsem stál na letišti v Limě. Můj první pokus o integraci do peruánský společnosti tím, že si vezmu “Colectivo” (takovej cheotickej latinsko-americkej autobus, kterej nemá žádný zastávky) byl neúspěšnej, protože jsem vylezl z letiště a nebyl schopnej najít místo, odkud jezdí. Zároveň jsem byl poprvý konfrontovanej (což se bude dít opakovaně) se svojí španělštinou, která je tak na úrovni 5-ti letýho peruánskýho dítěte.
Klobouk dolů všem, co někam jezdíte, a neumíte anglicky (ale měly byste se to naučit).
Potupně jsem se teda došoural zpátky na letiště a vzal si obyčejnej, klimatizovanej autobus. Nakonec se mi podařilo uklidit se do hostelu v centru Limy a malinko se rozkoukat, i tak se mi ale nedařilo zbavit pocitu, že se tady nějak necítím. Moje aklimatizace zatím neprobíhala úplně tak, jak jsem si představoval, a bylo mi líto, že si nemůžu dát svíčkovou.
Pozitivní je, že když jedete někam na čtvrt roku, máte dost času na to nic nedělat. Ale třetí den mýho bloudění Limou, sporadickýho používání španělštiny a ochutnávání místních streetfoodů jsem věděl, že pokud nedojde k nějaký změně, tak to nebude výlet, na kterej budu s úžasem vzpomínat. Při příjezdu z letiště jsem viděl, že asi 20 minut od hostelu je pláž se surfařema, a i když jsem surfing v Limě neplánoval, vyrazil jsem.
Surfování je zajímavej sport – asi po hodině ve vodě byly všechny moje pocity vlastní nedostatečnosti pryč a život byl zase krásnej. Došlo mi, že v nejhorším případě můžu v Peru prostě 3 měsíce surfovat, jíst ceviche a s nikýmse nebavit. Sice pak nebudu mít o čem vyprávět, ale je to vlastně legitimně strávenej čtvrt rok.
Dva dny na to jsem se přesunul do Punta Hermosa (asi hodinu a půl jižně), tentokrát již s použitím opravdovýho špinavýho peruánskýho autobusu, a to hned 2x (wow). Punta Hermosa je (jak jinak než) surfařský městečko, a já se tam rozhodl na nějakou dobu aklimatizovat se španělský kultuře ve svým přirozeným prostředí, hezky na pláži. Na pokoji jsem měl fajn týpka z Uruguaye, vedle byla Němka, která se vrátila po půl roce z brazilský džungle a já tušil, že už jsem zase mezi svýma.
Počáteční chmury začaly ustupovat a došlo mi, že si to tady ještě zvládnu užít. Každopádně mě moje první reakce na neznámo trošku rozhodila – chvíli jsem si myslel, že už jsem na tenhle styl fungování moc starej. Ale pětihvězdičkový hotely evidentně ještě budou muset pár let počkat.
Po 2 týdnech surfování/léčby už ale přišel čas vyrazit za nějakým dobrodrůžem. Dorazil můj kámoš Filip, kterej posledních pár let stopuje po světě, a slíbil, že mě to taky naučí. Tak hurá stopem do Cusca.
PS: Z prvních dvou týdnů nemám moc fotek, tak to trochu tahám z paty. Příští post už bude krásnej a barevnej, jestli ho někdy napíšu.
