Pár myšlenek nejen z cest
Jak jsem zmínil v předchozím článku, Punta de Mita má hned několik pláží a na některých z nich se dá i surfovat. Ta pro začátečníky – Stinky’s – je asi 5 minut pěšky. Prubnul jsem jí hned druhej den, abych si ověřil, že pořád ještě neumím surfovat, a den na to jsem vyrazil na “ukrytou” pláž jménem La Lancha. Tam už jde potkat opravdový surfery, který mají ramena tak široký, že dveřma musí chodit bokem. Continue reading “Surfing v La Lancha”
Punta de Mita je malá vesnička (představte si něco jako když se u nás řekne Horní Lhota) asi hodinu busem od Puerto Vallarta. Neplést si s Punta Mita, která se nachází pár kiláků před ní a kde tráví prázdniny americký celebrity (dočetl jsem se, že Kim Kardashian, ale od těhlech pseudo-slavných šašků se těžce distancuju). Continue reading “Život v Punta de Mita”
Protože se mi hromadí stovky emailů od naštvaných čtenářů (že prej web není dostatečně poučnej), dnes si uděláme výlet do Puerto Vallarta – přístavního města, kde jsem pár dní zpátky přistával. To jsem byl ale tak unavenej, že jsem nedokázal navštívit nic víc, než stánek s burritama, rozhodl jsem se teda sednout na bus a vrátit se k podrobnější inspekci. Continue reading “Puerto Vallarta”
Stalo se vám někdy, že po vás někdo něco chtěl, vy jste to dělat nechtěli, a stejně jste to udělali? Dneska ráno si tak vykračuju pro mlíko, v uších mi hraje What it’s like od Everlastu, aby mi to navodilo pravej mexickej vibe, a v tom se na mě usměje mexikánec u stánku s tacos:
„Hola, gringo, how are you doing?“ Continue reading “Jak nenakupovat marihuanu”
…a já taky! Po 2 dnech lítání (Praha – Stockholm – Los Angeles – Puerto Vallarta) jsem konečně tady. 18 hodin přestup v LA bohužel vyšel tak blbě, že nebyl čas zastavit se na Venice Beach (kde jsem byl 2 roky zpátky při roadtripu po západě USA), tak se podělím alespoň o pár starších fotek. Dle mýho názoru jedno z nejkrásnějších měst a pláží na západě USA, kde na člověka z každý strany dýchá uvolněná atmosféra (asi za to může to, že ulice jsou plný sjetejch hipíků tvořících street art). Continue reading “Všichni jsou už v Mexiku…”
Už je to nějakej pátek (přibližně 70 pátků), co jsem si říkal, že dám dohromady cestovní blog. Když jsem minulej rok na jaře letěl studovat na výměnnej pobyt do Číny, tak jsem to úspěšně nasliboval nejen sobě, ale i stipendijní komisi (někomu se ty peníze stejně dát musí, tak mi to odpusťte). Nakonec mi to ale nedostatek času chronická prokrastinace nedovolila. Potom přišlo Bali, Thajsko, roadtrip do Francie, snowboarding v Rakousku, tři návštěvy Irska… A teď je tady Mexiko a hned po něm 4 měsíce lifeguardingu v Jižní Karolíně… a já si vážně říkám, že už bych sakra mohl začít. Tak tady jsme!
Nemám aspirace na to, aby se ze mě stal digitální nomád, kterej se živí tím, že dělá na Instagramu reklamu ovesným vločkám, a ani netoužím někomu cpát, jak a jestli je můj život úžasnej. Chci psát upřímnej blog o tom, jaký to na cestách bývá, se vším dobrým i špatným, co k cestování patří. O tom, jak jsem v Thajsku jel na 150cc mopedu 6 hodin průtrží mračen, jak mě v Irsku moje Tinder rande vyrazilo po první noci z domu a jak jsem v USA vyměnil pár jizev za $6000 (nejlíp si tam totiž vyděláte, když vás srazí 4×4 Ford Ranger).
Píšu to především sám pro sebe, protože si většinou už nepamatuju, co jsem měl včera k večeři a říkám si, že některý vzpomínky stojí za to uchovat i jinde, než v hlavě. Další věrnej čtenář by mohla být třeba moje babička a tím nejspíš končí seznam pravidelných odběratelů. A pokud se objeví i někdo další, kdo si to rád přečte – no, vyhánět vás nebudu!
Blog zakládám na telefonu a ze špinavý chajdy v Mexiku, takže jestli se vám zdá škaredej, je to proto, že je. V USA se mi snad podaří ho trošku potunit, do tý doby mi to, babi, musíš odpustit.