Facebook | Instagram

Už je to nějakej pátek (přibližně 70 pátků), co jsem si říkal, že dám dohromady cestovní blog. Když jsem minulej rok na jaře letěl studovat na výměnnej pobyt do Číny, tak jsem to úspěšně nasliboval nejen sobě, ale i stipendijní komisi (někomu se ty peníze stejně dát musí, tak mi to odpusťte). Nakonec mi to ale nedostatek času chronická prokrastinace nedovolila. Potom přišlo Bali, Thajsko, roadtrip do Francie, snowboarding v Rakousku, tři návštěvy Irska… A teď je tady Mexiko a hned po něm 4 měsíce lifeguardingu v Jižní Karolíně… a já si vážně říkám, že už bych sakra mohl začít. Tak tady jsme!

Nemám aspirace na to, aby se ze mě stal digitální nomád, kterej se živí tím, že dělá na Instagramu reklamu ovesným vločkám, a ani netoužím někomu cpát, jak a jestli je můj život úžasnej. Chci psát upřímnej blog o tom, jaký to na cestách bývá, se vším dobrým i špatným, co k cestování patří. O tom, jak jsem v Thajsku jel na 150cc mopedu 6 hodin průtrží mračen, jak mě v Irsku moje Tinder rande vyrazilo po první noci z domu a jak jsem v USA vyměnil pár jizev za $6000 (nejlíp si tam totiž vyděláte, když vás srazí 4×4 Ford Ranger).

Píšu to především sám pro sebe, protože si většinou už nepamatuju, co jsem měl včera k večeři a říkám si, že některý vzpomínky stojí za to uchovat i jinde, než v hlavě. Další věrnej čtenář by mohla být třeba moje babička a tím nejspíš končí seznam pravidelných odběratelů. A pokud se objeví i někdo další, kdo si to rád přečte – no, vyhánět vás nebudu!

Blog zakládám na telefonu a ze špinavý chajdy v Mexiku, takže jestli se vám zdá škaredej, je to proto, že je. V USA se mi snad podaří ho trošku potunit, do tý doby mi to, babi, musíš odpustit.